Stalo se mi to asi dvakrát či třikrát, kdy mne můj žák pozval na oslavu narozenin. Vždy se cítím velmi poctěn, ptám se obvykle na povahu oslavy či její program a následně se vyjádřím, zda přijdu. Jsou určité styly oslav, které mne opravdu vadí. Nemám rád zakouřené prostředí, ať už čímkoli, místa příliš uřvaná či jakoukoli formu čistě pragmatického alkoholismu. Snažím se respektovat, že je to žákova oslava a pokud je to pro mě trochu snesitelné, rád přijdu a zdržím se, i když prostředí mi nemusí vždy vyhovovat. Neb ať si myslím své, v prvé řadě respektuji své žáky a jejich právo volby.
Možná si říkáte, co na to říkají spolužáci onoho žáka. Pokud je jejich vyjádření pravdivé, jsou tím příjemně překvapeni. Těším se. Poprvé jsem to zažil před pár lety. Žák, kterého jsem učil, mne pozval právě na svou oslavu. Možná vám to přijde, mí drazí čtenáři, poněkud bizardní. No, je. Na české poměry určitě.
…
Celý článek na http://blogkantora.cz/