Reklama
 
Blog | Lukáš Masopust

Á, pan podnikatel

Nedávno, vlastně před rokem, jsem jel na kamarádovu svatbu do Nitry. Jelikož mé auto bylo nepojízdné, jel jsem půjčenou černou Škoda Octavia. Zajímavé bylo sledovat, jak toto auto na lidi působí. Měli pocit, že jsem „pan podnikatel“ a když jsem jim řekl, že učitel, tak se i divili. Vedle auta jsem se vyfotil a fotografii jsem poslal kamarádovi. Ten hned odvětil: „Á, pan podnikatel!“. Táži se: „Proč né pan učitel?“ a kamarád mi reagoval, že bych musel stát vedle starého favoritu. Nutno poznamenat, že je z malého města. Přesto, jsou na tom učitelé třeba v Praze jinak? Těžko říci, je to také otázka toho, zda mají ještě jiný příjem. Také mnoho učitelů využívá MHD v Praze, což je racionálnější přístup, než jezdit autem. Ptám se, jak to vnímají žáci? Zažil jsem to několikrát a mohu si i odpovědět. Skrze auto, výpočetní techniku, možná i oblečení vnímají úspěch a tato reflexe je pro ně směrodatná v tom smyslu, že vidí, že co je kantor učí, má svou cenu ve skutečném světě. Pomiňme, že za tím nevidí tu práci a v tomto směru neberou kantořinu jako výdělečné povolání. Nicméně si troufám říci, že si více svého učitele váží či lépe řečeno uznávají, že mezi ně přišel a našel si čas je něco naučit.

Pochopitelně tato příhoda mluví jen o jednom faktoru ovlivňující vztah žáků k učiteli. Pokud není evidentně odborníkem ve svém oboru, také ho neuznávají. A našli bychom další příklady.

Dnešní žáci cítí potřebu pořídit si vše, po čem touží, co kolem se sebe vidí. Ruku na srdce, kdo z nás tuto potřebu nemá či neměl. Většina z nich do školy přijde s touhou či představou si to „odsedět“ a věnovat se při tom či později tomu, co je zajímá, co je baví. Zábava je všudypřítomná a nestojí to námahu se nechat bavit. Tím, že poměrně snadno si mohou přivydělat a pořídit si, co chtějí, nemají přirozeně pochopení, že je třeba něco umět a za to být v budoucnu placen a zařídit si život dle svých představ, neb to už mají teď. Zajištěni materiálně jsou, mají čas, přátele, zábavu. Je přirozené, že mladý člověk chce mít vše hned, ale co o něm můžeme říci, když už to má? Nebo jsou jeho potřeby méně naléhavé, než tomu bylo u mládeže třeba před 10-15 lety? Jaké vyznává hodnoty? Sám vidí, že když má peníze, tak si může pořídit, co chce, po čem touží. Možná tuto námahu vnímá jako menší, než tu intelektuální, kterou po něm škola pod příslibem lepšího života po studiu, chce. Vídám některé své žáky, jak pracují třeba v restauracích rychlého občerstvení. A srovnávají se s vyučujícím, možná nechápou, proč se tak „dře“ a při tom se má i hůř, než žáci, které učí. Nechávám už stranou, že často učí zaměstnanci nikoliv podnikatelé, což vychovává další zaměstnance, nikoliv lidi, kteří museli něco dokázat. V tomto případě je řešení jednoduché. Nechť se žáci setkávají a besedují s těmi, co něco dokázali. Příkladů máme kolem sebe hodně. Vždy, když si nějaký z mých přátel našel čas a šel mým žákům „popovídat“ o jeho podnikání, tak žasli. Tedy někteří. Byli tu tací, které to nezajímalo.

Reklama

Toto vše se děje ve věku, kdy si mladí utvářejí svůj žebříček hodnot, postupně ho „testují“ v různých situacích a nabírají nové zkušenosti a třeba i upravují své názory.

Výchova vzorem v osobě učitele

Před pár týdny jsem soukromě doučoval jednoho žáka, říkejme mu třeba Jindra, který studuje jednu vcelku běžnou průmyslovku, kterých máme u nás poměrně hodně. Během rozpravy o škole, předmětech a vyučujících, kteří ho učí, jsem byl konsternován tím, jaké „existence“ mohou ve školství učit. Nejzajímavější byl asi jeho názor právě na tři „nejexotičtěji smýšlející“ vyučující. Ono totiž platí, že mládež velmi dobře vnímá, zda je vyučující v životě spokojený a zda je profesně zdatný. U nás se říká, že kdo neumí, tak učí. někde je tomu opravdu tak. Dle vyjádření onoho žáka mají na škole několik málo (asi dva až tři) učitelé poměrně mladého věku, kteří jsou ve svém oboru úspěšní a působí velmi vyrovnaně a chovají se ke svým žákům s respektem odpovídající normálnímu chování, které známe běžně ze svého života, když jdeme na poštu, nakoupit, apod. Tím nechci říci, že by byli mírní, i když i takoví se najdou, nebo se žákům nějak „klaněli“, ale nemají potřebu vyžadovat nějakou přehnanou disciplínu ve stylu školy před sto lety.

Ale zpět k těm exotičtějším kantorům. Jak jsem slyšel, může to vypadat třeba tak, že žáci mají „předepsáno“, jak mají vyučujícího zdravit. Jindra mi vyprávěl, že při pozdravu učitele se musí postavit, narovnat se, nedotýkat se lavice, nemít ruce v kapsách a dívaje na učitele ho zdravit slovy:“ Zdar pane učiteli!“. Někteří vyučující žádají i titulování „pane profesore“, ač profesory nejsou.

Nedivím se, že mládež tyto učitele nerespektuje. Kdo by chtěl, aby ho učil člověk, který byl z práce vyhozen, který je neúspěšný v životě. Co si od něj vezmeme? Proč mu věřit a nechat se o něj formovat do profesního profilu, který v jeho případě vedl k neúspěchu? Ideální by bylo, aby naše žáky učili i lidé, kteří už něco v životě dokázali a chtějí o své zkušenosti podělit. V mnoha oborech platí, že pokud v něm nepohybujete neustále, tak ztrácíte kontakt s realitou a vaše představa o tom, co se má učit, co je podstatné a má dlouhodobý charakter a co už je přežité a učit by se nemělo (sem pochopitelně nepatří věci, bez kterých nevysvětlíte z nich vzniklé nové technologie), neb je to přežité. Můžeme se pochopitelně setkat s učiteli, kteří jsou staří, byli úspěšní ve své práci a jdou učit. Otázkou je kolik jich je? A zda jdou opravdu učit, protože chtějí, nikoliv, protože mají pár let do důchodu a potřebují se někde „uchytit“.

Mladá krev do škol vyřeší polovinu problémů ve školství

V názvu tohoto článku však tvrdím, že polovina problémů by se vyřešila příchodem mladších lidí. Pokusím se vysvětlit, proč. Mám mnoho kolegů, kteří jsou dobří a starší, přesto mladá krev je dle mého názoru ve škole potřeba. Mám proto hned několik důvodů. Předně, mladí učitelé tuto práci chtějí spíše dělat, než jejich starší kolegové. Jsou si vědomi toho, jaké jsou platy v českém školství či mají jiné příjmy a učí třeba na kratší úvazek. Nebojí se tedy o to, že o práci přijdou a skočí na mizině a také mají dostatek energie a chuti učit jinak, nově. Další důvode je to, že životní styl, zájmy apod. je blíž k žákům, které učí a tak jim lépe rozumějí. Někdy se hovoří o problémech s kázní. Záleží na tom, co si pod kázní představujeme. Tvůrčí prostředí je obvykle prostředím hlučnějším. Toto prostředí vzniká právě při výukových metodách, ve kterých má učitel roli méně autoritativní jako třeba při frontálním výkladu, což může být pro starší kolegy zvyklé zejména na frontální způsoby výuky velmi nezvyklé. Tím, nechci říci, že frontální metody výuky nemají své místo, naopak bez nich se učí hůře. Avšak kouzlo úspěchu je v kombinování různých metod, technických prostředků. Výuka je potom živá a pro mnohé zajímavější.

Zamysleme se nad tím, co můžeme udělat, aby naše děti měli vyučující, které si myslíme, že mají mít.

Článek byl převzat z http://blogkantora.cz/.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama