Reklama
 
Blog | Lukáš Masopust

A co děti, mají si kdy hrát?

Vrhnul jsem se do akce od soukromé školy ITStep. Jde o akci pro děti okolo 10 let, které se mohou 5 dní účastni takového IT tábora. Náplní je nejen práce s počítači, tvorba dokumentů, jejich sdílení, také programování ve Scratch od MIT, kreslení v 3Dbuideru a následný tisk na 3D tiskárně a další úkoly jako je stavění a programování LEGO robotů.

Jaká je představa těchto žáků o učiteli? Může si při 8-mi hodinovém nasazení na chvilku odpočinout? Jak se žáci baví? Co si představují a co očekávají rodiče? Když nechám děti si hrát první den. Když děti hrají spolu jednu hru, že se něčemu naučí. Rodiče to však vidí jinak a přece nebudou za to platit. Připomíná to mi mnohé články, které hovoří o ambiciózních rodičích, kteří se snaží poskytnout svému potomkovi, co nejlepší vzdělání, až začne vytrácet volný čas dítěte. To je čas, kdy se dítě věnuji tomu, co chce, nikoliv „proflákaný“ čas, jak si mnozí myslí. I dospělý si potřebuje odpočinout, změnit během dne na chvilku prostředí na nepracovní nebo si naopak vezme práci třeba do své oblíbené kavárny.

Pokud je dětství vynálezem 20. století, tak přílišná a organizovaná edukace dětí je vynálezem století 21. Četl jsem článek o tom, že dnešní děti mají doučování už v předškolním věku, aby se dostali do té správné školky – kde je chtějí mít rodiče. Zde jsem měl podobný pocit. Co chceme tedy pro své děti? Chceme, aby byly šťastné. A jsou? Když se neustále učí, resp. musí učit. Jakou mají rodiče představu o tom, jak má vypadat výuka? Někteří podporují liberální styl ala montesori školy, jiní chtějí organizovanou výuku víceméně ve formální podobě. A děti? Ty si přece chtějí hrát, a když to nepokazíme, může tím být i škola jejich hřištěm. Přesto si první den prvního turnusu letního tábora někteří žáci si posteskli, že by takhle měla vypadat škola. Že by byli obětí frontální výuky?

Dovolte mi vzpomínku. Bylo mi tak asi jako mým svěřencům, možná o rok více. S kamarády jsme hrávali celé dny šachy, karty (počítače jsme ještě neměli) a pamatuju si na slova babičky jednoho kamaráda, která říkala, ať si hrajeme a jen se starala, abychom měli co jíst a pít.

 

  1. turnus

V druhém turnusu bylo jiné složení skupiny. Méně homogenní, co se věku a pohlaví týče, což je dobře. Dají se dělat zajímavější skupiny. Spíš jsem byl překvapen, že i na druhém stupni základní školy je informatika povinně-volitelným předmětem spolu třeba s tělocvikem či výtvarnou výchovou. Vysvětluje to některé problémy, které mají žáci, co k nám na školu přicházejí ze základní školy. Tedy základní a zcela zásadní neznalosti při práci s PC. Ano, škola je tu od toho, aby toto kompenzovala, ale žijeme v době, kdy je technika kolem nás a součástí výchovy ve škole by mělo být i to, jak se v tomto světě pohybovat a vědět, co nabízí a jaké nebezpečí skýtá. Ve škole jim internet zakazují na hodinách informatiky. TO je šílené. To opravdu nemáme kvalitní pedagogy, co by informatiku učili? Jde přece v dnešní době o součást všeobecného vzdělání. O nebezpečích lze děti dobře informovat. Například projekt Kraje pro bezpečný internet je velmi zdařilý.

 

Co mne u obou skupin (turnusů) překvapilo asi nejvíce je, že se mne z počátku dovolovali, zda mohou jít na záchod, zda se mohou napít apod. Jako by byli ze školy zvyklí, že se na vše musí ptát, že škola je spíše vězením, které omezuje jejich pohyb a hlavně samostatné a svobodné myšlení. Ano, jako pedagog vím, že organizovat 30 žáků ve třídě k smysluplné práci není vždy jednoduché a o to více se mi líbí montesori styl, kde si žáci zapisují, co budou dělat a pracuji na tom. Zavedl jsem zpočátku pravidla, že se mne nemají ptát na samozřejmé věci a když se chtějí napít, tak se prostě napijí. Postupně to vede k tomu, že když jsem jim zadal první práci, kterou pochopitelně dělají ve skupině a využívají sdílené tvorby dokumentu, tak když něco nevědí, tak se nebojí zeptat, případně si pomohou a poradí. A to je přesně to, co se má dít. Takové prostředí přece chceme mít ve výuce.

Další postřeh. Většina žáků má svou oblíbenou online hru, vědí, zda se dá hrát i ve skupině. Je zde i krásně vidět, že děti ve stejném věku mohou být různé mentálně rozvinuté. V předcházejícím kurzu byli kluci ve věku 8-9 let velmi aktivní a v tomto druhém turnusu chlapci ve stejném věku se zdají jiní, pomalejší, ale i tak si poradí, podívají se k ostatním, zavolají mně, jedou dál a zkouší a pracují. Myslím, že není vždy nutné skupinově a frontálně učit žáky například formátovat text, někdy stačí jim jen naznačit, nechat je dumat a těm, kteří to potřebují pomoci, pomohu já.

Přesto jsem měl (zpočátku) takový pocit, že mi tu sedí samí zombí. Jeden by si řekl, že to je dobře, děti jsou potichu, pracují apod. Ale to je právě velká chyba. Nejvíce se naučí, mají-li chuť se učit, dělají-li to s nadšením. Jeden chlapec se zdál hodně nenadšen a tak jsem poslal dozadu stavět lego roboty, které jsem měl v plánu stavět v jiný den. Později se přidali další a už jsem viděl na jejich tvářích čiré nadšení, začali být hlučnější a to je dobře.

Zajímavé také je, že mladší žáci (tak asi 9letí) neumí psát česky, tj. s diakritikou, používat otazníky apod. Že by se to neučili v hodinách češtiny? Nebo to neumí jen na počítači. Jsou na to zvyklí ze svých telefonů? Zařadil jsem tedy taky program na výuku práce s klávesnicí a uvidíme, jaký to bude mít účinek. Pak jsem jako dopolední práci zadal ve skupinkách natočit video o tom, co se u nás v ITStepu učí. Nastalo opravdové hemžení. Pochopitelně vytvořené video zvládli natočit, nasdílet atd.

Malá poznámka. Děti v tomto věku FB téměř nepoužívají, mobily jen někteří a to na hraní.

 

III. turnus.

Ten byl k mému potěšení po týdenní pauze, ale za to jsem měl celkem 16 žáků, co už vcelku početná skupinka. Poučen z předchozích turnusů jsem žáky po úvodní práci na sdíleném dokumentu seznámil s tím, co mohou dělat a hned to neslo ovoce. Přibližně polovina si šla stavět a následně si hrát s LEGO roboty. Našel se hned první den jeden nadšenec, který se pustil do 3D tisku. A co mne překvapilo asi nejvíce, již druhý den se našla i dívenka co nastudovala několika málo videonávodů a zvládla naprogramovat LEGO robota.  Jsou tu i slabší žáci, kteří bohužel s technikou nemají příliš velké zkušenost, někteří mají i dosti špatné návyky a jsou uvyklí, že vše funguje, tudíž elementární problémy neumějí či nechtějí řešit, ale na druhou stranu jim pobyt v takovém to kolektivu velmi svědčí, neb se hodně věcí naučí od spolužáků dříve, než se k nim dostanu, abych jim poradil. Vzpomínám si na slova doktorky Nováčkové o tom, že spolupráce je pro děti přirozenější, než soutěžení. Tím netvrdím, že si kluci občas nedělají nějaké naschvály, neperou se apod.

Také tu mám žáka s aspergrovým syndromem. Dle instrukcí jeho otce asi nebude příliš rád pracovat ve skupinkách, zejména větších. Mé zkušenosti jsou jiné. První den pracoval společně s dalšími dvěma žáky na tvorbě společného dokumentu na dané téma a v pohodě se s ostatními dohodl. V tuto chvíli vidím, jak už od rána staví s jednou žákyní LEGO robota a jejich spolupráce vypadá velmi přirozeně. Takže, co se ve škole děje tak jiného, že někdy je problém tyto děti zařadit do kolektivu?

Bohužel, se ukazuje, že děti v odpoledních hodinách jsou takové živější a bylo by dobré je vzít ven, aby měly pohyb, což koncept tohoto tábora neumožňuje, nehledě na to, že v centru Prahy se těžko hledá místo, kde by bylo hřiště, a školy jsou zavřené, byť jsou kousek od nás.

Zajímavé je, že stavba LEGO robotů je žáky vnímána jinak, než jsme tu předpokládali. Na jednu stranu je skvělé, že si staví robota dle své fantazie, jsou schopni je rozpohybovat ať přes IR ovladač či mobilní telefon. Na druhou stranu mi sami tvrdí, že jsou líní stavět robota dle návodu, ač by s tím mohli dělat velmi zajímavé věci, programovat jeho pohyb apod. Obvykle od stavění odejdou v polovině, ale často ještě dříve. Zřejmě programování robotů je pro starší děti.

Po mně nastoupil kolega, který věnoval hodiny času na přípravu výuky programování LEGO robotů. U výuky jsem nebyl přítomen, ale i tak jsem se dozvěděl, co a jak dělal, viděl jsem úlohy, které se žáky dělal. Bohužel nevím, zda dělal něco jiného. V plánu tábora bylo opravdu hodně věcí a dosti rozmanitých. Došel jsem tedy k názoru, že je praktické se více specializovat a případně se od sebe učit. Na střední, kde učím, mám sice široký záběr, ale to nebývalo. Jak jsem postupně profesně rostl, nemyslím ve školství, tak jsem se naučil i další věci. Těším se, že se k LEGO robotům se vrátím.

Závěrem musím říci, že na těchto táborem jsem viděl, že jsou rodiče, co chtějí své děti na prázdniny zaměstnat, někteří doufají, že se něco naučí, protože jim to nejde nebo že se naučí něco více, než je hrát hry. Pak je tu skupina těch, kteří měli pocit, že se dítě musí neustále něco pod vedením učitele učit. Připomíná mi to komentáře v jedné diskusi, ve kterém se hovořilo o tom, že rodiče odvezou děti do školy, pak je vyzvednou, odvezou na nějaký kroužek, sport apod. Pak zase domů, kde mají také vcelku naplánovaný program. A takové dítě se nenaučí samostatnosti, rozvíjet svůj potenciál a přijmout postupně odpovědnost za svůj život. Myslím, že to dnes přeháníme a ambiciózní představy ambiciózních rodičů, o tom jaké pokroky má jejich dítě dělat, nemusí vždy být v souladu a jejich přirozeností. A pak se ptám, zda si děti mají kdy hrát, když jim to není umožněno.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama